(zpět)
Rozhovory nesnáší, jakákoli medializace je mu protivná. Nejlepší je podle něj osobní doporučení, a co se podbízí, je podezřelé. Tento text nebyl autorizován, protože, jak J. H. Krchovský sám říká, kdybych mu jej poslal k nahlédnutí, asi bych ho už nikdy neviděl.
Krchovský žije ze dne na den a spíše v ústraní a před světem (ve kterém je přitom jako autor tak úspěšný) utíká. „Nerozumím světu kolem sebe, jsem s ním v rozporu. Proto potřebuji platformu, kde se s tím vyrovnávám," říká. A ještě elegantněji to napsal v jedné své básni:
„Jakože jsem... Dál nejdu ve svém předstírání
ničemu tady nerozumím! (Nechci ani)
a snad mne to i ctí... jen nevím, nač být hrdý
když sdílím tento svět se všemi těmi zmrdy."
Krchovský nepracuje - jednak kvůli svému zdraví, jednak proto, že se plně soustřeďuje na psaní. A s tím, že svůj život takto „prolelkovává", se nijak netají: „Už v době, kdy se mne ptali, čím budu, jsem říkal, že ničím. Jindy jsem říkal, že budu básníkem. A časem se mi obě přání splnila," říká s úsměvem.
Krchovského první básnická sbírka se zrodila, když mu bylo pět let. Uměl psát dřív, než šel do školy. Tehdy se vyráběl skládaný toaletní papír a Krchovský pár kousků zasunul do sebe, procvakal sponkami a na první list napsal: „Básně". A pod to „Státní nakladatelství dětských básní", jak byl zvyklý z knížek pro děti. „Sbírka měla ovšem chybičku, že v ní nebyla ani jedna báseň. Ale byl to můj první titul. Stačil mi totiž sám o sobě. Obsah jsem nepovažoval za důležitý," popisuje.
Krchovský, který žije svůj pomalý život ve svém brněnském domečku, zalévá kytky, občas cestuje mezi Prahou a Brnem, občas do hospody, léto projezdil na kole. Rodiče z něho chtěli mít inženýra, nakonec jsou na jeho básnickou kariéru svým způsobem pyšní. „Můj příběh žádný není, nesnáším pohyb a cestování. Byl nebyl, žil nežil."
Co vás táhne na krchov?
Je to možná mým pokračujícím věkem, ale ke hřbitovům mě už žádná záliba nepoutá. Fakt je, že když mi bylo tak kolem dvaceti, něčím mě ten prostor přitahoval. Ale ta doba už je dávno pryč, dneska se jim vyhýbám jako čert kříži a nevzpomínám si, kdy jsem naposledy na nějakém byl. Až na to, že v Brně, kde už téměř bez výjimky pobývám, bydlím pod bývalým hřbitovem. V době snah o reálný socialismus bylo pro mě tohle místo vzrušující. Komunisti se snažili i téma smrti vytěsnit, bylo tabu být mu nablízku, pohybovat se v atmosféře plné otisků buržoazie, u starých honosných hrobů a soch. Mně u toho několikanásobného dotyku minulosti bylo příjemně.
Většina lidí vás zná z jediné fotky od Ivana Pinkavy. Na veřejnosti ani v novinách se téměř neobjevujete. Je to vaše přirozenost, nebo básnická póza?
Jak to slovo nenávidím, musím říct, že tu fotku už používám jako svoje logo. Nedávno mě napadlo, že bych mohl poprosit Ivana, aby mi po patnácti letech udělal trochu aktualizovanější portrét. Přirozený je u mě to, že se nikde moc neobjevuju, i dřív jsem to tak dělal, jsem prostě psychouš zalezlej, co tu a tam vyleze. Když jsem začínal psát, seděl jsem v hospodách den co den, ale mám pocit, že už to stačilo. Není pravda, že na veřejnosti nevystupuju, dvakrát třikrát do měsíce obcházím různá autorská čtení, protože to pro mě je bohužel (bohudík?) nezanedbatelný zdroj přivýdělku. Jako básník si nevystačím s penězi za knihy.
Ponurá nálada vašich básní se od sedmdesátých let příliš neproměňuje. Pád totality vás neovlivnil?
Od začátku jsem psal o tématech nadčasových, která s tehdejší dobou nijak nesouvisela, a když, tak jen sekundárně. Možná o to víc se v nich zračila depresivnost, beznaděj a bezvýchodnost. A protože mi ta doba byla odporná, nevěděl jsem, co v ní mám dělat, tak jsem i před ní utíkal do textů, kde jsem se i stylizoval do polohy dekandeta, jenž žije mimo čas, nebo v době před sto lety. Je to styl, který je mi vlastní, nezvolil jsem si jej, vyrostl ve mně sám od sebe, a i když se odehrály nějaké změny, tuhle polohu jsem si udržel dál, protože mě věci, o kterých píšu, nepřestávají zajímat. Téma nebytí, erotiky dívek, všechno, o čem píšu, jsou věci nadčasové, které vůbec nesouvisejí s dobou tehdejší ani dnešní. Legrační je to, že jsou v nesouladu jak s dobou minulou, tak s dobou dnešní. Působí nepatřičně jak ve snaze o socialismus, tak ve snaze o kapitalismus.
Byla v něčem přínosná zkušenost s pobytem v psychiatrické léčebně?
Přinejmenším jsem tam poznal lidi, který byli potom součástí mého života dalších patnáct dvacet let, byl to vlastně můj přirozený vstup do undergroundu. Poznal jsem mnohé z lidí, které jsem pak potkával na Klamovce. Já jsem v těch blázincích nebyl proto, že jsem psal takové básně, jaké píšu, ale proto, že jsem se nehodlal přizpůsobit tehdejším požadavkům na mě, ať už je kladly rodina, škola, policie nebo společnost. Moje chuť, schopnost jim dostát byly s nimi v takovém rozporu, že to nemohlo skončit jinak než pobyty v blázinci, jež nebyly léčením, ale mojí ochranou před společností a stíháním pro příživnictví. Nakonec lepší dva roky po blázincích než dva roky na vojně. A kdybych na tu vojnu šel, stejně by netrvalo dlouho a na psychiatrii bych skončil. Já tam vlastně neskončil, já tam začal.
Nemáte po čtvrtstoletí básní chuť psát třeba romány?
Pro mě je próza moc dlouhá, nemám rád mnohost, mám radši zahuštěné, koncentrované formy, kde každé další slovo by bylo zbytečným. Už před dvaceti lety jsem se pokoušel psát něco jiného než básně a někteří mi dokonce tvrdili, že bych v tom měl pokračovat, ale u mě ta potřeba časem úplně vymizela a dneska mi dělá problém číst něco, co má víc jak sto dvě stě stran. Radši mám jednoduché, pregnantní vyjádření.
Zdroj: MF DNES a Time in Praha
Když začal koncem sedmdesátých let psát básně, nenapadlo ho, že je bude jednou veřejně prezentovat na tzv. autorských čteních. Mezi žijícími českými básníky patří rozhodně mezi nejpopulárnější.
Dnes dokáže zaplnit rockový klub a přijde si ho poslechnout třeba dvě stě lidí. A to se dlouhá léta někteří jeho fanoušci domnívali, že neexistuje nebo že jeho dekadentní pseudonym kryje nějaký autorský kolektiv. Rozhovory poskytuje zřídka. Buď je autorizuje (to může trvat půl roku), nebo je nechce ani vidět, což byl naštěstí náš případ.
Vaše poezie je už léta letoucí přísně rytmická. S tím jste i začínal, takže se mění jen obsah. Nechystáte aspoň nějakou formální změnu?
Nic jiného než poezii nepíšu a nic takového nechystám, protože to je to, co je pro mne specifické. Podobně jako já už píše celkem dost lidí, je mi to i předhazováno. Mám dost epigonů, ale na druhou stranu vím, že jako já do určité doby nepsal nikdo.
Nevím, proč bych tu cestu měl opouštět, a neuvažuju o tom už z toho důvodu, že ji ani opustit nemůžu. Každý mluví tak, jak mu zobák narost. Moje poetika, dikce, jazyk jsou projev mého zobáku. Nemůžu psát jinak a kdybych na tom něco změnil, tak už to nebudu já a už to nebude ta poezie.
A podle mne se nemění ani obsah. Nepovažuji to ale za nějakou chybu nebo handicap, protože většina autorů je monotematických. Já jsem hypermonotematický a jiný nebudu. Ovšem tzv. úhel pohledu se mění každým rokem. Je něco jiného, když o nějakém tématu píše dvacetiletý kluk a pak třeba čtyřicetiletý chlápek.
A neláká vás zkusit delší útvary?
Moje básničky z poslední doby jsou naopak kratší a pregnantnější. Vracím se zase ke krátkému čtyřverší, se kterými jsem začínal. Jsem čím dál úspornější a každé další slovo mi přijde ne zbytečné, ale doslova nadbytečné a rušivé.
Ani jste neuvažoval o próze? Třeba Jáchym Topol se už od poezie odvrátil a dneska jeho čtenáři pomalu ani nevědí, že někdy básník byl...
Jáchym Topol mně říkal před rokem či dvěma, že básničky píše, ale nepublikuje. Asi je to ta jeho expanzivita, asi nemůže nepsat, takže je možné, že ještě vedle prózy, která mu nestačí, potřebuje jinou formu, úspornější. Mně se jeho básně líbily mnohem víc než jeho próza, takže ho propaguju jako básníka: nečtěte jeho romány, čtěte jeho poezii. Podle mne se dostal k próze, protože mu básničky už přetékaly.
Ale proč byste nemohl kombinovat obojí? U některých vašich veršů cítím, že by z nich šla udělat povídka...
To úplně vylučuji. Bytostně tíhnu k úsečnosti, strohosti, a to i v normálním verbálním projevu. Nikdy se nerozpovídám, maximálně krátce glosuji. Pracovat s nějakou stavbou či kalkulem na velké ploše, na to nejsem vybaven. Navíc píši většinou impulzivně - prostě něco mi straší v hlavě a já se toho chci honem zbavit, dát tomu formu a hned to zakulatit, zaoblit.
Spoustu svých básní jste kdysi hrál s kytarou a měl jste k nim vymyšlené melodie. Připadá mi, jako by v prvopočátku byl nějaký rytmus, opakování něčeho, a pak spoustu těch řekněme existenciálních myšlenek nebo vypointovaných příběhů nasadíte na ten rytmus. Nebo jste byl vždycky poeta a sám si pak zhudebňoval svoje básně?
Bez výjimky to druhé, nikdy jsem si nenapsal text, který bych potom vydával za báseň. Pro hudbu jsem měl samozřejmě určité sklony, miluju ji dodneška a nemůžu bez ní být. Poté, co jsem rezignoval na to, že bych mohl být muzikantem, tak mi to přece jen chybělo. Myslím, že potřeba melodičnosti a rytmu ve mně bytostně je.
Vaše básně zhudebňovali Mejla Hlavsa, Hudba Praha, Sluníčko...
Jen ve velké finanční nouzi jsem psal opravdu texty na hudbu, to bylo pro Sluníčko. Byl to šílený teror, ty jejich kantilény, které výhradně používali. K tomu se nehodlám vracet. Dělal jsem to před deseti lety, když byly děti malé a byl jsem na tom opravdu bledě. Věci od Mejly Hlavsy dopadly dobře. Bral v potaz to, že mu to bylo tematicky nebo ideou nebo polohou náhodou blízké, ale rozhodně vím, že on měl už několik prefabrikovaných melodií a snažil se najít něco, co by na to pasovalo. Tu se mu to podařilo víc, tu míň.
V posledních letech poměrně často jezdíte na různá čtení po klubech, knihkupectvích, festivalech. Nacházíte v tom nějaké uspokojení, těšíte se na to, nebo to berete jako nutný doprovod, abyste jako básník měl z čeho žít?
Jak se můžu těšit na něco, když nevím, jak to dopadne? I když vzhledem k tomu, že ty akce jsou si modelově skoro až dojemně podobné, tak se už kolikrát mohu těšit.
Můžete ten model přiblížit?
Radši ne, nebo mne už nikam nepozvou. Pro mě jsou čtení primárně zdroj sice maličkého, ale pro mne podstatného přivýdělku. Kolikrát mne to čtení baví moc, záleží na náladě, atmosféře. Kolikrát to protrpím a snažím se na sobě nedat znát, jak mne to skoro mučí.
Kolik lidí na vás přijde třeba v Olomouci nebo v Pardubicích?
To se neliší ani tak místo od místa. Třeba v Opavě přijde sto lidí, a pak tam jsem v nějaký den, který asi není šťastný nebo to organizátor neodhadne, a přijde jich méně. V Ostravě zase třeba přijde klidně dvě stě lidí...
Napadlo vás, když jste začal psát básně, že jednou budete dělat autorská čtení?
To tedy nenapadlo, stejně jako mě nenapadlo, že by ty knížky mohly někdy oficiálně vycházet. Když o mně někteří zhrzení kolegové rozhlašují, že moje básně jsou podbízivé, nevím, co mají na mysli. Jeden brněnský básník o mně napsal do Tvaru, že moje báseň z počátku 80. let, kde se praví, že "chčiju klidně dolů z oken" atd., je podbízivá. V době, kdy jsem tuto tzv. podbízivou báseň psal, na gymnáziu v Brně v Králově Poli ve vestibulu visela báseň Dík sovětské armádě od téhož básníka...
Co je podle vás podbízivost?
Třeba báseň Jaro by měla být založena na účinku a aby byl účinek účinkem, musí mít nějaký efekt, tzn. musí ve vás něco vyvolat. A podbízivost může být negativní i pozitivní. Ale přece určitě prvořadým motivem je, že autor se potřebuje něčeho zbavit, verbalizovat si své hrůzy, potřebuje jim dát nějaký tvar, aby ho to téma nepřeválcovalo... Dá tématu nějakou artikulovanou podobu, aby nezešílel, neuchlastal se, cokoli. Ale když už to píše při smyslech, pak přece není účelem toho aktu psaní, aby báseň někoho nudila. Holt asi některým kolegům vadí, že jejich hlas slyšet není.
Připadá mi, jako by ve vašich básních bylo nějaké bezčasí. Nepoznám, jestli jsou staré rok nebo sto...
V některých mých hodně starých básních je řada politických narážek, ale dost skrytých nebo symbolických. Ale protože mi vždycky byla protivná satira a komunální humor, nikdy jsem do toho nechtěl zabřednout. Vždycky jsem byl a budu nadčasovým autorem. Báseň, která v sobě nemá atributy doby, kdy vznikla, se vyhne tomu, že by dříve zestárla a nebo - nedej bože - že by působila směšně. Aktuální básně působí za pár let komicky.
Nemáte pocit, že byste se měl jako známý literát, tedy veřejná osoba, občas přece jen k něčemu vyjádřit?
Nikdy jsem nechtěl být veřejnou osobou. A dokonce mi do určité doby - než se začala dělat čtení - vyhovovalo, že pro mnoho lidí nebylo jisté, jestli existuji nebo jestli nejsem kolektiv autorů.
Je spousta věcí, které mi vadí, ale moje básně prostě vylučují takováto témata. I když do určité míry v těch básních můj postoj je, jak za socialismu, tak i dneska - a to je postoj totální ignorance, což mi také připadá jako názor. Je spousta lidí, které baví se tomu věnovat, tak proč bych jim lezl do zelí.
Vraťme se ještě k určitému bezčasí vaší poezie: kdybych vás neznal a někdo mi ukazoval vaše básně, zařadil bych si je nejspíš do období dekadence nebo prvních automobilů. Vetešnické rekvizity už byly tenkrát: punčochy, zrcadla...
Nikdy jsem nevyhledával nové věci. Mě rozvoj techniky děsí a co jsem začal rozum brát, vždycky jsem se obklopoval starými věcmi. Většina současných výrobků mě na pohled prostě ruší. Nemám rád přístroje, i když mi slouží, mám rád jejich funkci, ale nemám je rád na pohled.
Přestěhoval jste se z Prahy do Brna. Osobně právě v Brně cítím ono bezčasí víc než v Praze. Nebo jste měl důvody pouze pragmatické, že jste v Brně zdědil domek?
Jezdil jsem do Brna víc a víc a trávil jsem tam úseky delší a delší, až se staly kontinuálními. Jinak, kdyby někdo ten můj domeček s přilehlou zahrádkou a terasou nabral na nějaký bagr a přemístil někam jinam, tak bych to možná ani nepostřehl, včetně životního stylu. A ten domeček by se na tu lopatu takřka vešel...
Brno mám rád od dětství, i když čím jsem tam déle, tím silnější mám pocit, že je to místo k zešílení. Každý s postupujícím věkem hledá svůj ztracený ráj, a když ho nehledá, tak tíhne k místu, kde prožil nejhezčí úsek dětství. Kdyby moji prarodiče nebydleli v Brně, ale třeba v Opavě, tak třeba stejně rád budu tam.
Jak byste reagoval na nabídku přednášet třeba o procesu tvorby?
To jsem podstoupil jenom v rámci seminářů tvůrčího psaní v Brně na Masarykově univerzitě a nakonec jsem se jim z toho vyzul. Přednášky dělat nechci, když už je to nutné, tak možná otázky, diskuse, beseda.
Ale spousta básníků takto funguje, je to asi přijatelnější než se živit vymýšlením hesel v reklamní agentuře.
Ať chci nebo nechci, jsem ignorantem a nevím, co bych komu kázal. Nemám žádnou teorii ani ucelený pohled na svět. Když něco řeknu, druhý den už bych to řekl jinak.
Psaní básní je přece spíš obnažování paradoxů, ne vytváření systémů...
Všechno, k čemu jsem v poslední době dospěl, nechávám v pocitové neverbální podobě, protože většinu věcí nemusím mít ve vyslovené podobě. A když mě opravdu něco sužuje, tak si to do té básničky stáhnu a dám tomu nějakou formu. Necítím se povolaný k tomu, abych někomu o něčem kázal. Řeším si svůj osobní život. To je všechno.
Kdo ze současných nebo ne zas tak dávno zemřelých básníků vás inspiruje? Co třeba Diviš a Holan?
Diviš tedy určitě ne, ten mě nebere, ale Holan ano, spousta věcí se mi hodně líbí do dneška. Ze současných, kteří mi jsou blízcí, bych asi zmínil Pavla Zajíčka. Z doby před sto lety mám rád Hlaváčka. Jinak - to jsem říkal víckrát - básničky se mi od dětství líbily, a právě proto, že se mi nikdo nelíbil úplně celý, tak jsem si básničky, které mi budou vyhovovat, psal sám.
Píšete rukou, nebo na stroji? Holan prý říkal, že psát básně na stroji je jako topit v katedrále koksem...
Buďto si to napřed spřádám v hlavě a pak si to píšu, nebo rovnou píšu z hlavy tužkou či perem. Když jsem na procházce, tak s sebou žádné pomůcky nemám, takže to nosím v hlavě a pak doma zapíšu, když to za zapsání stojí. Nebo většinou sedím a najednou - ani nevím jak - se mi ocitne blok v ruce. Na stroji to přepíšu, když je toho víc a potřebuji to třeba pro nějakou publikaci.
Myslíte, že by měl stát nějakým způsobem víc podporovat literáty jako jste vy?
Obecně to neschvaluji, ale subjektivně bych se nezlobil...
Jistě, hodí se mi každá koruna, ale nedovedu si představit, proč a za co by měli být literáti nebo básníci subvencováni. V žádném případě se neuživím tím, co dostanu za knížky, za čtení. Ale naučil jsem se být velice skromný v potřebách.
Jako že nechodíte do luxusních restaurací?
Nechodím do žádných, protože kolikrát ani nemám na cigarety, poslední dobou nemám prakticky na nic. Moje hrdost mi nedovolí přijímat nějaké věci, nějaké dary nebo cokoliv; na druhou stranu je to uzavřený kruh, protože kdybych třeba měl někde pracovat, opravdu bych vůbec nebyl schopný napsat ani řádku. Ale to je má soukromá věc.
Říká se, že nikdy v životě jste nechodil do zaměstnání.
Já když něco dělám, tak to dělám pořádně...
A souvisí to s vaší osobností, nebo s údělem básníka - že poezie je aristokratka umění a k básníkovi nepatří, aby chodil do nějakého zaměstnání?
To tedy nepatří. Nemůžu prostě soustavně pracovat a vedle toho psát básničky. Ale s tím, že jsem básník, to nesouvisí. Spíš naopak, myslím, že jsem nějaký, a vedle toho jsem i básník. A jsem taky trošku asociál. Nejdřív jsem nepracoval, a pak teprve se stal básníkem...
Jak vlastně vypadá váš průměrný den? Podle vašich básní si spousta čtenářů musí myslet, že od rána do večera vysedáváte v zahradní restauraci a pak se někde ve tmě procházíte...
Ne. Starám se o dům, mám tam spoustu kytek, maličkou zahrádku a kočky. Většinu dne trávím tím, že přemýšlím, jak s tím dnem naložím, a když zjistím, že se blíží večer, tak si stihnu koupit pár lahváčů v konzumu než mi zavřou, a pak už to jde...
Chodíte aspoň do společnosti?
Čím dál méně, už si to spíš ordinuji jako nějakou povinnou resocializaci nebo socializaci, abych úplně nezvlčil. Abych nezapomněl artikulovat a vůbec.
Zdroj: iHNED
Uvažoval jsem, je-li to pro poezii povzbuzující zážitek: klub plný až po střechu, takže lidé stojí i v uličkách, a před nimi nikoliv rocker, ale básník, stylizující se nejen v textech, ale i zjevem do doby dekadence. Fanynky šílí zejména nad odvážnými sexuálními výpady veršů, smějí se shazovačným pointám, dokonce i tam, kde by neměly. To je J. H. KRCHOVSKÝ zvenku. Jeho poezie dosahuje na dnešní dobu nevídaných nákladů -- pět až šest tisíc výtisků od každého svazku. Po vystoupení nebylo o čem uvažovat -- pro poezii je dnes taková popularita dobrá.
Kde vy teď žijete?
Zčásti s rodinou v Praze, a asi z větší části sám v Brně, poblíž přehrady, ve čtvrti s legračním názvem Komín. To je magické, mystické místo. Moje babička tam žila třicet let a já tam jezdil na prázdniny. Nespala v pokoji, ale v bývalé prádelně na vaně. Jak už se tak staří lidé moc často nemyjou, pro původní účel ji vlastně nepotřebovala, a tak na ni naskládala prkýnka a na ně si dala matrace. Všude kolem měla růžence, modlitební knížky, kříže a obývala jen tu prádelnu. Vystřihovala z papíru figurky, vytvářela různá schizoidní zátiší a zabydlovala jimi všechny kouty. Když jsme se setrou přijeli, tak se dal šlauch na karmu a myli jsme se na dvorku. A když mí prarodiče umřeli, dozvěděl jsem se, že babička měla od čtyřiceti let invalidní důchod na hlavu -- v tom jsem ji překonal, protože já ho měl už od sedmnácti.
Jak vznikl vlastně váš pseudonym?
Nerad o tom mluvím, protože jsem to už několikrát vysvětloval. Ten pseudonym má původ právě v Komíně. Někdy v roce 1982 mi Egon Bondy doporučil, abych si z "konspiračních" důvodů nějaký pseudonym našel. Na prázdninách u babičky jsem o tom přemýšlel. Její -- respektive dnes už můj -- domeček je přímo pod dnes už zrušeným hřbitovem. Samo slovo hřbitov by se mi hodilo, ale nedá se z něj udělat kloudné příjmení. Tak jsem přišel na synonymum krchov. Chtěl jsem, aby to bylo jméno, které by se mohlo vyskytnout v normálním životě, ale současně aby působilo trochu iracionálně. To se myslím podařilo. Když jsem se vrátil do Prahy, Bondymu jsem to předložil ke schválení a on zapátral v mysli a nenašel tam nikoho stejného jména, tak mi to schválil. Smál se velice. Později jsem se dozvěděl, že jsem mu ten pseudonym sděloval v místnosti, kde bylo odposlouchávací zařízení, takže ho první znali ti, kvůli kterým byl vymyšlen.
Tím pseudonymem jste mezi mladými literáty založil určitou módu.
Je fakt, že jsem byl první, kdo začal používat ty obrozenecké přípony -ský apod. V té době to už bylo tak archaické a vyšeptalé, anachronické, dokonce ani k smíchu už to nebylo, a tak mi přišlo na čase znovu to použít. Koneckonců moje dekadentní poetika je taky dávno anachronická.
Bondy byl váš učitel?
To bych si nedovolil říct, ale velký vliv zvlášť v počátcích na mě bezesporu měl. Při jeho globálním vnímání a pojetí světa, které já nemám, ví dobře, odkud vítr vane. Tou listopadovou revolucí se pro něj takřka nic nezměnilo a nezměnilo, myslím, nic ani 11. září, protože už před těmi patnácti dvaceti lety varoval před nebezpečím tzv. třetího světa. On kvůli tomu nemohl spát, měl strašné úzkosti, zatímco jiní nespí proto, že přebrali nebo je opustila holka. Tenkrát jsme se mu v hospodě smáli zrovna tak, jako když předpověděl, že budu jednou v čítankách. No, stalo se.
A svět se prudce změnil.
Myslím, že si o to koledoval už dlouho. A Amerika, coby transparentní symbol síly, bohatství i velikášství a pýchy, to holt odnesla jako první. Bohužel navíc způsobem velmi odporným. Pořád se tvrdí, že americká kultura stojí na nějakých hodnotách, ale během jejich vývozu se ukázalo, že nejsou zas tak pevné, ani tak přitažlivé. Kdyby se ta kultura sem jen importovala, ale ona byla a je téměř diktována.
Nám ale v posledních letech dovoz americké kultury nevadil. Mluví se v té souvislosti o naší přizpůsobivosti.
Možná je to nepevností v kramflecích, neschopností si něco ustát. Ale není to vlastně šťastný obraz, protože Češi lpějí na tom, co mají. My si za svou maličkou krásnou zemičkou, za svými zahrádkami, vinohrady, pivíčkem vlastně stojíme. Někdy to ovšem stojí taky ohýbání. Já osobně se neohýbám, ale dělám taky všechno možné proto, abych nebyl vystaven situacím, kdybych se ohnout měl. Ostatně, i to je český rys. Nevím, uvažuju jako zvířátko jen v intencích tohoto zoufalého života, který tady žiju.
Odtud také pramení dekadentní životní pocit, nebo je to stylizace, póza?
Tuhle o mně někdo napsal, co jsem si nikdy nemyslel. Jsem prý přese všechno postmoderní autor, protože čerpám z toho, co bylo. Ale kdo to nedělá? S tím souvisejí i parodické prvky v mé poezii, takže to, co bylo nosnou linkou dekadence, je pro mne dobré pro to, abych to využil, zneužil a odhodil.
Odhodil?
V olomouckém klubu Ponorka jsem včera asi dvaceti děvenkám a několika chlapcům, kteří za mnou přišli s tím, že s takovými pocity, jaké mám, se přece nedá žít, a že bych měl psát taky o naději, vysvětloval tu starou známou pravdu, že básník si nevolí téma, ale téma básníka. Jako hlásnou troubu nebo toho troubu, který ještě občas vezme pero do ruky a začne psát.
Až při tom klubovém vystoupení jsem si uvědomil, že se ve vašich básních ozývá jakýsi bardský tón, tón protestu.
To mě překvapuje. Až teď jsem možná sem tam něco podobného napsal, ale jinak byla vždycky poetika mých básní založena na totálním nihilismu a absolutní ignoraci společenského dění. I to je ovšem společenský postoj. Víra je pro mě příliš velké sousto. Ale když se člověk nějakému tématu usilovně vyhýbá, tak se posiluje i polemikou s ním. Vlastně od něj zdrhá -- a je-li ta ignorace tak transparentní, pak je to možná na pováženou. Jenže všichni víme, že je všechno marné, zbytečné, hrozné. A co s tím? Stejně umřeme a je úplně jedno, že je nějaká politika, že jsou nějaké války. Lidský život končí zákonitě zmarem a na nějakou inkarnaci věří jen ... Ale nic, já bytostně ne.
Lidé se ale také smějí. I vašim veršům.
Co člověku zbývá? Jsou za tím sebezáchovné důvody. Já jsem psal, abych přežil. Když jsem se probudil v nesnesitelných stavech a v hlavě mi zněla nějaká slova, tak jsem je použil k tomu, k čemu jsou. Když není komu sdělit, jak mu je, tak to člověk s určitým múzickým vkladem vtělí do nějakého tvaru, v tomto případě do básně. A přitom, jak tomu ten tvar dává, tak se koncentruje a pocit zmaru ho na chviličku opouští. Znamením toho, že jsem dokončil báseň, bylo to, že jsem se rozesmál, tenze povolila. Prošel jsem svým způsobem katarzí, vysmál se svému stavu a na chvíli se mi ulevilo. Stává se mi poměrně často, že mi někdo děkuje za obdobné pocity, které zakouší při četbě mých -- zdánlivě morbidních -- veršů. Myslím si, že život je založený pouze na dílčích úlevách.
Jste, myslím, dost blízký poetice Ivana Wernische, který mi poslední dobou připadá čím dál filozofičtější.
To je otázka věku a je to přirozené. Básník nejvíc filozofuje v pubertě a pak až po padesátce, v té druhé pubertě. Čas mezi tím je zákonitě dost jalový, ten mezičas je určen k tomu, aby si to člověk rozmyslel -- jestli bude pokračovat, nebo to skončí, či založí rodinu a třeba ho to přejde úplně a bude plnit jen svou biologickou funkci, rozšíří řady nositelů zoufalého životního dilematu a bude za to ještě vděčný a začne tvrdit jako já, že není nic hezčího než rodičovství.
Musím říct, že když se nám narodila dcera, byl jsem na rodičovství asi příliš mladý, teprve teď mě vnoučata skutečně baví, vydržím je poslouchat a pozorovat.
V tuhle chvíli si nevybavím nic krásnějšího než dětství, nejlépe s vámi geneticky spjaté. Mám na mysli především vnější pohled na stav dětství. Procházka podzimní přírodou s dětskou tlapičkou v ruce! Ty tlapičky vážou posvátným životem dítěte člověka ke krajině, kterou jde, jsou pojítkem s věčností. Dítě, chudák, ovšem taky ponese dědičný hřích jako každý. Někdo ho neunese, někdo unese. Ale za cenu velkých ztrát. Absolutních ztrát.
Nepomáhá překonávat pocity marnosti krása?
Krása je ale jedním z největších hybatelů marnosti. Má-li totiž být krásou. Za opravdovou, totální krásou musí být prvek pomíjejícnosti a nemá-li ho, pak to není krása.
Kdyby ale nebylo pomíjejícnosti a smrti, pak by asi byl život opravdu nesmyslný, myslím si totiž, že vzpoura proti smrti tvoří základ celého toho životního příběhu.
Jestliže je smrt úběžníkem smyslu, pak je to smutný smysl. Ne, úběžníkem života je život, který v sobě nese i smrt.
Vaše poezie dost těží z barokního životního pocitu. Pocity marnosti jsou v něm spojovány i s pocity marnivosti.
Člověk, který se nemá čas zabývat tím, o čem mluvíme, takové pocity nezakouší. V jedné povídce říká Isaac Bashevish Singer ústy starého rabbiho, že nebýt práce a běžných povinností, člověk by jen od rána do večera brečel, že musí umřít, a život by byl vlastně jeden dlouhý pohřeb. Uznávám, že moje trýzně jsou do určité míry trýzněmi luxusními.
Vaše stylizace, smím-li to tak říct, může publikum oslovovat i proto, že právě tak si básníka představuje -- smutného, romantického.
To mě trošku překvapuje, protože jestli něco mé básně nejsou, pak romantické. Jsou dokonce antiromantické. Ale mladé publikum si všude představuje, že básník je člověk, který nežije takovým stylem, jakým žijí třeba jejich rodiče, a už ten fakt jim připadá romantický. To je posun ve slovech, romantismus jako básnický směr je něco úplně jiného, ale budeme-li považovat za romantickou jistou "exotičnost", pak prosím, ale spíš bych tomu říkal jinakost.
Ten rozdíl lze, myslím, dokumentovat dobře na srovnání Máchova díla a jeho petřínské sochy. Myslbek ho pojal jako mladíka vzdychajícího nad kyticí šeříku, zatímco život i Máchovo dílo svědčí o tom, že to žádný bledničkový typ nebyl.
Asi ho chápal jako sentimentalistu. Nicméně sentimentalismus bych rád oprášil, protože sentiment je jedním z největších citů, kterými disponuji. Ale abych se ještě vrátil ke zmíněnému publiku -- ty děvenky možná vidí v básníkovi takového ideálního rodiče. Nevědí asi, chuděry, že jsem možná větší měšťák než jejich rodiče. Jsem dokonce ultraměšťák, nesnáším nedokonalost, nemám rád novoty a změny, potřebuji pohodlí, klid, samotu, ticho ... Představa, že bych žil tak v roce 1890 a po obědě, který připravila kuchařka a servírovala služka, si lehl s novinami na pohovku, mne naplňuje určitou měrou blaha. Na měšťáctví se mi líbí taková ta jeho pravidelnost, iluze setrvalosti. Možná proto, že takový způsob života dnes už není možný.
Z obrovitého díla Adolfa Heyduka, který takovou idylu žil, dnes vlastně zůstalo jen čtyřverší o štěstí jako zlaté mušce, a to ještě jen díky studentskému filmu a neodolatelnému přednesu Jaroslava Marvana. Byl jsem v Heydukově píseckém bytě, který je vzácně zachován a onu zlatou mušku jsem tam opravdu nalezl -- myslím, že to bylo na podstavci hodin. Nechala mu ji tam udělat k narozeninám manželka.
Já bych tu mušku -- když už -- umístil na kyvadlo těch hodin. Každopádně vím, že bych ani neuměl, ani nechtěl být bezvýhradně šťastný -- ani v tom roce 1890. Po utrpení sice ani trochu netoužím, ale bez něj si pobyt člověka na tomto světě představit nedokážu. Pohled na krásnou dívku je bolestný. Tady bych však o lokalizaci nějakých mušek raději už vůbec nemluvil.
zdroj: časopis Reflex